Historie hodinářského školství v Novém Městě nad Metují

Historie hodinářského školství v Novém Městě nad Metují

Historie hodinářského školství v Novém Městě nad Metují je o dva roky starší než hodinářský závod ELTON (dříve Chronotechna). Společným rysem pro obě tyto novoměstské instituce je to, že se poměrně často během času měnil jejich zřizovatel i název.

Hodinářský závod se nejprve jmenoval „Chronotechna Šternberk, závod 02, Nové Město nad Metují“, pak „ELTON, národní podnik“, „ELTON, koncernový podnik“. Po převratu v roce 1989 následuje změna názvu na „ELTON, státní podnik“, pak „ELTON, akciová společnost“ a v současnosti funguje pod názvem „ELTON hodinářská, a.s.“.

Zatímco hodinářské učiliště se nejprve jmenovalo „Základní odborná škola pro hodináře“ (1947 – 1950), pak „Základní odborná škola při n. p. Chronotechna v Novém Městě nad Metují (1950 – 1953), následuje „Učňovská škola obchodní 7“ (1953 – 1958), pak přechod pod „Průmyslovou školu strojnickou v Novém Městě nad Metují (1958 – 1972), osamostatnění v roce 1972 přineslo název „Učňovská škola hodinářská v Novém Městě nad Metují“ (1972 – 1980). Samostatnost hodinářská škola ztratila a nového zřizovatele získala v roce 1980 a s ním opět nový název „Střední odborné učiliště elektrotechnické“ (1980 – 1994), od roku 1994 škola nesla název „Střední odborné učiliště technicko-společenské“, aby  v roce 2000 získalo název „Střední odborné učiliště řemesel a služeb“. Zdá se vám to šílené? Ano, je to šílené!

A nyní zpět k historii. Hodinářský obor se nejprve vyučoval v budově novoměstské Odborné školy živnostenské (Obr. 1) pod vedením místního hodináře Josefa Voborníka, kterého doplnil v roce 1948 Josef Bureš a za tři roky po něm přibyl třetí hodinář, a sice Zdeněk Vítek. Oba posledně zmiňovaní se pak stali autory odborných učebnic, které se používaly pro výuku až do konce existence hodinářské školy v Novém Městě nad Metují.

Z počátku měli učitelé k dispozici pouze učební texty, které si po večerech tvořili vlastními silami doma. Kromě ručně psaných učebních podkladů Josefa Kůsta (Obr. 2), které jsem dohledal v bývalém archivu Ing. Zdeňka Martínka se dochovalo i několik ručně svázaných publikací. Zpravidla se jednalo o české překlady německých hodinářských učebnic.

Zprvu škola poskytovala pouze teoretickou výuku, která probíhala v tříměsíčních kursech. Po zbytek školního roku učni pracovali v soukromých dílnách pod vedením zkušeného hodinářského mistra. Od roku 1950 učňovskou praxi absolvovali buď v opravářských provozovnách národního podniku CHRONOR, nebo v pobočném závodě Chronotechny v Novém Městě nad Metují. Během padesátých let se rozděluje výuka na dva obory. Opravárenský, určený pro opravny v rámci obchodní hodinářské sítě a výrobní pro potřeby novoměstské Chronotechny.

Kromě učňovského školství v Novém Městě nad Metují od roku 1953 fungovala i výchova středních odborných kádrů pro hodinářských průmysl. V tomto roce byla v budově bývalé Odborné živnostenské školy zřízena Střední průmyslová škola strojnická. Učebny a dílny hodinářského učiliště se přestěhovaly do bývalého kláštera Milosrdných bratří (Obr. 3), kde zůstaly až do roku 1997. Průmyslovka pak generovala pro potřeby místní Chronotechny, a nejen pro ni, technology, výrobní postupáře, konstruktéry a dílenské mistry. Postupně se tato odborná škola stala prestižním vzdělávacím zařízením, které navštěvovali studenti z celého východočeského regionu. I po roce 1989 zůstala na strojní průmyslovce zachovaná výuka oborů spojených s jemnou mechanikou, ale postupně přibývaly obory, které se této specializaci vzdalovaly.   Navíc díky tak zvané optimalizaci školních zařízení byla strojní průmyslovka postupně slučována s učňovskými školami nejprve z Nového Města nad Metují, potom i se školami z okolních měst a bohužel úroveň výuky i absolventů postupně klesala. Škola existuje dodnes, ale s hodinářským oborem již nemá nic společného. 

Hodinářské učiliště se v areálu bývalého kláštera poměrně rychle zabydlelo. Kromě učeben, kabinetů a školní jídelny s kuchyní zde byla ubytována i část studentů. Zbytek přebýval mimo klášter. Chlapci na internátu „Králiček“ ležícím u mostu přes řeku Metuji, který sdíleli společně se studenty strojní průmyslovky. Dívky bydlely na internátu „Merkur“, který stál na historickém Husově náměstí v samotném centru městské památkové rezervace.

Odborný výcvik části studentů, kteří se učili pro místní hodinářský závod probíhal v dílně praktické výuky, která byla v historickém domě z počátku 20. století (Obr. 4). Během let se zde vystřídala řada mistrů odborného výcviku mezi nimiž vynikal Ladislav Duďák (Obr. 5), který se podílel na výchově několika generací hodinářů.

Kromě odborného výcviku ve školní dílně pod vedením zkušených mistrů hodinářského řemesla probíhala praxe i přímo ve výrobních provozech ELTON. Bohužel ne vždy byla tato praxe přínosem pro jejich vzdělání, neboť se zpravidla dávali na pracoviště, které se vyznačovaly nenáročnou a zpravidla monotónní prací.  Speciálně na konci každého roku, kdy se tak zvaně honil plán, byla práce učňů s oblibou využívána.

S masovým nástupem elektronických časoměrných výrobků v polovině sedmdesátých let je spojeno i postupné zavádění tohoto oboru do osnov a učebnic hodinářské školy. Ve spolupráci s odborníky z vývojové konstrukce ELTONu, speciálně s hlavním konstruktérem Ing. Jaroslavem Řehořem vznikají učebnice kompletně zaměřené na elektrické a elektronické časoměry, podle kterých se studenti učili v posledním roku svého tříletého studia. Velký podíl na těchto učebnicích měl i učitel Zdeněk Vítek (Obr. 6).

Počátkem osmdesátých let dochází k poklesu zájmu o hodinářský obor a postupně nabývají na síle obory zaměřené na elektroniku, kancelářskou a výpočetní techniku. Přelomový rok 1989 znamená nejen určité výměny ve vedení školy, ale i nutnost reagovat na změny ve společnosti.  Klášter, kde škola působí, je navrácen v rámci restitucí Řádu Milosrdných bratří. Rovněž dům, kde probíhal odborný výcvik hodinářských učňů, byl navrácen původním majitelům a je proto nutné najít nové sídlo nejen pro školu, ale i pro dílny praktické výuky. To se nakonec našlo v areálu bývalých novoměstských kasáren, kam se škola včetně dílen v roce 1997 přestěhovala.

Souběžně s tím dochází i k postupné změně oborů, které škola vyučuje. Bohužel na úkor těch technických. Postupně se začínají učit obory jako jsou kuchař-číšník, cukrář, kadeřník a podobně. Naopak ubývá studentů oboru hodinář, což nevyhnutelně vede k jeho zrušení. K tomu došlo v roce 2002, kdy se historie hodinářského školství v Novém Městě nad Metují uzavírá.

V současné době existuje v České republice pouze jediné místo, kde se lze vyučit hodinářem a to je v Jihlavě na Střední škole průmyslové, technické a automobilní. Odbornou výuku tam vede PhDr. Jaromír Ondráček a odborný výcvik probíhá pod vedením paní Hany Peřinové.

Autor textu: Libor Hovorka

Foto:

1, 2, 3, 4, tablo 1956-1959, výuční list z r. 1959 – Libor Hovorka

5, 6, výuční list z roku 1984 – archiv Aleše Pražáka

Prameny:

• Dějiny československého hodinářského průmyslu I a II, autor Ing. Zdeněk Martínek                 
• Soukromý archiv autora

Obr. 1 - Historická budova Odborné školy živnostenské v Novém Městě nad Metují

Obr. 2 - Učební texty učitele Josefa Kůsta z počátku fungování hodinářské školy v Novém Městě nad Metují

Obr. 2 - Rozevřené učební texty učitele Josefa Kůsta z počátku fungování hodinářské školy v Novém Městě nad Metují

Obr. 3 - Hodinářské učiliště sídlilo v historickém areálu Kláštera Milosrdných bratří na ul. Komenského č. p. 59b

Obr. 4 - Historická budova stojící na ul. Komenského v které probíhal odborný výcvik hodinářského dorostu

Obr. 5 - Dlouholetý mistr odborného výcviku pan Vladimír Duďák.

Obr. 6 - Zdeněk Vítek - učitel odborných předmětů a spoluautor učebnice Hodinářské stroje pro 3. ročník

Tablo absolventů novoměstské hodinářské školy, kteří zde studovali v letech 1956 až 1959

Výuční list hodináře z roku 1959

Výuční list hodináře z roku 1984